Jestli měl Tomáš Baťa někdy štěstí, bylo to bezesporu tehdy, když jej přišel Dominik Čipera požádat o ruku Boženy Klausové. Baťa byl strýcem Boženky, která neměla v té době již ani jednoho z rodičů, a tak musel Čipera o svolení ke sňatku požádat právě jeho. Žádost o ruku trvala šest hodin a předmětem diskuse byly národohospodářské, politické a obchodní otázky. S nadhledem říkáme, že po této schůzce byl Tomáš Baťa do Dominika Čipery zamilovaný snad víc než Boženka.

Každopádně – Dominik Čipera dokázal dát vizím Tomáše Bati reálnou podobu. Pojďme si připomenout jeho příběh.

Do firmy Baťa nastoupil Dominik Čipera v roce 1919 a zůstal v ní dlouhých sedmadvacet let. S Tomášem Baťou pracoval ve vzájemné symbióze, na starosti měl především organizační a finanční chod podniku, společně budovali originální Baťův systém řízení, avšak Čipera také pomáhal urovnávat spory někdy příliš horkokrevného šéfa. V září 1925 byl jmenován do finanční komise města Zlína, od listopadu 1927 byl jejím předsedou. V listopadu 1925 se stal jediným prokuristou firmy Baťa a podle nových stanov působil v roce 1932 jako plnomocník Baťa a. s. Po smrti Tomáše Bati byl v srpnu 1932 jmenován zlínským starostou a v této funkci působil s krátkou přestávkou až do května 1945. Čipera se během své činnosti výrazně zasloužil o rozkvět Zlína a za své zásluhy byl v květnu 1938 jmenován čestným občanem města.

Po smrti Tomáše Bati zastával Čipera ve firmě Baťa post ředitele a společně s Hugem Vavrečkou a J. A. Baťou řídil chod firmy. Měl na starosti především finanční operace podniku, ale pamětník Josef Vaňhara uvedl, že tehdy byl Čipera fakticky hlavou podniku. Byl přísným a respektovaným šéfem, který dokázal rychle rozhodovat, nedělal velká gesta a nepoutal na sebe příliš pozornosti. Od prosince 1938 působil jako ministr veřejných prací. V těžkém období okupace byl blízkým přítelem předsedy vlády a čelního představitele odboje gen. Aloise Eliáše. Po Eliášově zatčení podal jako člen vlády demisi a vrátil se do Zlína. Čipera aktivně podporoval odbojové a partyzánské hnutí a také jako ředitel firmy Baťa financoval Slovenské národní povstání.

V květnu 1945 byl novým komunistickým vedením ze svých pozic odstraněn, přes podlomené zdraví dva měsíce vězněn a v březnu 1946 z firmy propuštěn. V květnu 1947 byl v procesu s protektorátní vládou osvobozen, přesto v březnu 1948 emigroval do Londýna a později do Kanady, kde pomáhal Tomáši Baťovi juniorovi budovat Baťovu organizaci ve svobodném světě. V prosinci 1948 jej v nepřítomnosti československá poúnorová justice odsoudila na 12 let vězení a ke ztrátě veškerého majetku, rehabilitace se dočkal až v květnu 1993. Tento velký a dosud nedoceněný muž zemřel 3. září 1963 v kanadském Trentonu.